Hodiny, vanilka a sladká chuť krve

4. dubna 2010 v 11:07 | Neki ver Leth |  Depresivní odstavce
Nadpisu si ani nevšímejte, je vymyšlený narychlo to zaprvé a zadruhé nudím se, jelikož Kitsune je u tety, sice na icq je, ale někdy ne tak začnu teda psát, jinak poslouchám Köziho a jeho píseň Honey Vanity



,,Rychle! Přijíždějí!": tohle volání ze srdce nenávidím. Vždy, když sem přijede on, ta vrchnost všeho, ten, jenž musíme považovat za boha, vždy někdo zemře. Vždy jej prohlásí za svého odpůrce i když je mu od srdce věrný, nikdo, opravdu nikdo toho chudáka nehodlá bránit, nechájí ho zabít jen tak. Oni jej dokonce sami zabijou. Vždy jako trest smrti se volí ukamenování. Já sám nikdy nehodil jediný kámen, vždy jsem stál opodál a pozoroval to s neutrálním výrazem.

Rozezněly se famfáry, sám mocný ,,bůh" přijížděl na bílém koni, ano, byl celý v bílém, jako jediný, ostatní na důkaz svého nízkého původu nosili černou barvu, vyjma mne. Odmítal jsem se podřídit jeho pravidlům, kupodivu mne ještě nenechal zabít.Nejsem tu zas tak dlouho, ale i tak, měl mnoho možností a přesto to neudělal.Pohlédl jsem na jeho koně, nezajímal mne on, ale právě to majestatné zvíře, u nás, ve volné přírodě jsem ještě nikdy neviděl čistě bílého koně. Nedovoloval jsem si k tomu zvířeti přiblížit. Neměl jsem strach, jen nechtěl jsem z plna vidět tu bolest. Do naší vesnice bylo těžké se dostat, plno bažin, řek, nástrah. Divím se, že ten kůň ještě stojí, nebylo by to poprvé, co nějaký z jeho koní zemřel hned po příjezdu.Lidé začali oslavovat jeho příchod, ale já odmítal se přidat.

***

Mohlo být něco kolem tří hodin ráno, ne vím to jistě byly tři. Nikdo z vesničanů není schopen si pořídit hodinky, ano jsou na ně příliš drahé, jak sám říká náš pán: ,,Hodiny a čas jsou pouze v mých rukou!" Ať si říká co chce, on čas neovlivňuje. Nevím svou minulost, jednou jsem se vzbudil a ležel poblíž vesnice, zbytek je v neproniknutelné mlze, skrz kterou nelze prohlédnout. Měl jsem v ruce nějaké hodinky, doteď je mám a fungují přesně, z mých vzpomínek zůstala pouze vůně vanilky, nevím co to znamená ani kde hledat nějaká vodítka. Toužím vědět, znát svou minulost, ale co je mi to platné, když žádná stopa poblíž není.Hodlám hledat, ale prozatím jsem vázán povinostmi ve vesnici, ale již brzy, brzy budu moci opustit vesnici a pátrat po mých vzpomínkách.

Rozhlédl jsem se, byl jsem poměrně daleko od vesnice, u jezera v němž je odrážel slaboučký svit hvězd, ztrácely svou moc, stejně jako každé ráno, nebe se začalo vyjasŇovat.Miloval jsem tyhle doby, kdy jsem mohl být sám, kdy vesnice ještě spala. vstoupil jsem bosými chodidly do vody. Byla studená, co se dalo čekat, když okolo vás je na trávě jinovatka, ale mi to nevadilo, miloval jsme to. Měl jsem občas chuť do té vody se ponořit celý, nechat schladit všechny mé myšlenky, starosti. A pak se ozvaly bubny. Z náměstí až sem doléhal křik. ¨

Pán si vybral oběť, rozběhl jsem se zpět do vesnice, na náměstí plné lidí, když mne viděli, odstupovali, udělali uličku, abych se dostal blíže, ale ne úplně. Proběhl jsem jí a u samého konce jsem strnul. Ta, jenž právě zabíjeli, byla moje náhradní matka, prodral jsem se davem, ale někdo chytrý mne chytil za ruku a já klesl k zemi. Viděl jsem její výraz, zabíjeli ji nespravedlivě. Pán se na mne díval, jak to říci, překvapeně? Ano, vždy mi byly takovéhle ,,obřady" jedno, ale dnes, dnes jsem ronil slzy, klečíc tam pozorujíc jak jednotlivé kusy kamenů dopadají na spoutané tělo, mé náhradní matky´. Krev tekla po ochablém těle, oči-jedno z nich bylo vybodnuté nějakým ostrřejším kusem kamene- již byly bez života a lidé přesto dál s radostí házeli dlažební kostky, kameny.Byla všude, ta vůně krve, sladká vůně krve. Poslední co letělo byla louč z rukou správce vesnice, zapálila to mrtvé tělo. Plameny je pomalu pozřely. Všichni odešli, jen já tam zůstal na zemi sedět. Já a opodál stál pán.

***¨
Celé dva dny jsem chodil jako tělo bez duše, takhle jsem se ještě nikdy necítil.Byla to ohromující ztráta pro mne. Už jsem nebyl ten veselý, co každé ráno budil lidi zvoněním zvoncem na kostele, už ne, nechal jsem je spát a sám se potloukal kolem. Každý nádech, každý krok, každé mrknutí oka mne bolelo, každý úder srdce mi naznačoval, že nemám pro co žít. Přesto jsem  se nevzdal, ne nezemřel, ne dokud nezjistím, kdo vlastně jsem.Já i má ,,matka" jsme ztrávili nat tím mnoho času. Musel jsem přežít a zjistit to.

Tak jako každé ráno jsem stál na břehu jezera.Miloval jsem ten klid. Zavřel jsem oči a nechával vítr hrát s mými vlasy, když tu mne někdo uchopil za ruce. Prudce jsem je otočil až jsem si zlomil díky pevného stisku toho neznámého zápěstí. Byla to stráž Pána.,,Co chcete!" Evidentně je moje otázka překvapila, věděl jsem až moc dobře, že na řadě, jjsem já, mne dneska ukamenují. Nehodlal jsem se bránit, ale postavit se své smrti čelem, nehodlám prosit o milost.

Když mne vázali k tomu sloupu, usmíval jsem se, viděl jsem, jak vesničané pochybují, měli mne rádi. Stráž odstoupila a Pán vydal povel, ale nikdo na něj nereagoval, nikdo nehodil kámen. ,,Něco jsem řekl!" zařval Pán, několik vesničanů hodili kameny, ale pak všichni odešli. Pán došel až ke mne. ,,Spokojený?! Zabiju tě vlastní rukou!": zařval a probodl mi mečem hruď. Nezemřel jsem hned, ale pomalu umíral. Na zem dopadly mé hodinky spolu s mymi vnitřnostmi. Pán hodinky zvedl a zorničky se mu rozšířili úžasem a prohlédl jsi mne. ,,Ne! To ne!" ,,Ale ano." :odvětil jsem s klidem, mé vzpomínky se vrátily. Zbývaly mi poslední nádechy. ,,Jsem tvůj bratr": dokončil jsem větu a z rozervané hrudi mi vypadlo ještě bijící srdce. Pán jej snad z milosti rozšlápl a krev potřísnila jeho bílý šat. Zemřel jsem s úsměvem na rtech, ukázal jsem Pánovi, že ani on neví vše...




Tak toť prozatím vše, jinak přidám asi to video s Koziho písničkama, omluvte prosím chyby či, kdyby něco nesedělo, nechce se mi to po sobě číst.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama