Chce se mi brečet...

4. února 2011 v 21:55 | Neki ver Leth |  Depresivní dny
Tento blog už snad bude sloužit k výlevům a absolutním blbostem nemyslíte?



Chce se mi brečet. Svět se mi drolí a propadá mezi prty a já jej nemohu zachytit. Bojím se, že nic nebude jako dříve. Nemohu o tom jen tak mluvit, protože mne nikdo neposlouchá.  Píšu sem po několika měsících a v podstatě to jde se mnou z kopce. Nemám komu se vyzpovídat. Chce se mi vážně brečet, cítím jak se mi do očí derou slzy.
Ještě nedávno bych řekla, že jsme klidný člověk co jen tak nic netrápí, ale opak se stává pravdou. Vše co udělám se obrací proti mne. Nemohu v noci klidně spát potřebuji se vybrečet, ale nemohu. Nemám kde a nemám ke komu. Pořád je někdo doma a nejsem sama, abych zabořila obličej do kožíšku mé Lilinky a vybrečela se. Vždy jsem to tak dělala nebo plyšáci. Oni nerozumí následkům ani je neřeší a svým způsobem tohle potřebuji, aby se na vše zapomělo. Aby to pak nikdo neřešil. Vzpomínám si, jak mi učitelka řekla: ,,Nakresli svého nejlepšího přítele." teda ne jenom mne, ale nám všem. Nakreslila jsem vymyšlenou postavu o které jsem si nic nemyslela. Můj nejlepší přítel byla Líza. O dnešní době nechci mluvit.
Připadám si jako na plošině důvěry. Když začínám věřit vyroste zeď, které nedovolím zbořit se. Mám takový pocit, že jsem tak trochu k ničemu. Už to zase začíná. Moje fňukání. Prostě je toho na mne moc a měla bych na chvíli vypnout. Měla bych se přestat otáčet za blbostma a bláhovýma věcma. Zbavit se toho, co mi ubližuje, ale otázkou je: ,,Dovedu to?"
Stala jsem se žárlivou. Jsem nepříčetná a histerická tohle jsem nikdy nedělala. Má povaha se změnila a údajně k horšímu. Nechci se dělit o to, co je moje, ale ono to není moje. Měla bych vážně dostat jednu přes pusu ať se vzpamatuji. Chci aby se vše změnilo. Od září začnu znova. Do té doby sem usím rozhodnout jak se zapíši. Co ze mne bude a jak se bude odvíjet to, co v mne je. Trochu mne to i děsí, ale...ale co mám dělat? Nedovedu si uvědomit co vlastně chci. Není příliš pozdě abych couvla?
Vše se hroutí a já než abych si přišla v klidu a bezpečí, tak je to pro mne jenom horší. Nepříjdu si v bezpečí a všechno kolem mi vhání slzy do očí. Chtěla bych vše vrátit zpátky, ale proč? Co bych udělala? Udělala bych to samé? Spadla bych zase do toho? Nevím co bych chtěla změnit, ale přec bych toho chtěla změnit hodně. Nerozumím vlastním slovům. Vždy jsem šla na jistotu, ale teď? Nemám ji v ničem. Musím se přetvařovat a smát ve škole i mezi ostatními. Nechci aby to viděli, ale přece bych se nejradši rozbrečela.  Chci to někomu říct, ale nemám komu.  Nikomu nevěřím natolik, abych mu to řekla. Nikdy jsem k nikomu neměla tolik důvěry abych mu vše řekla.Stále nemám k nikomu tak hlubokou důvěru.
Dříve byl pro mne tento svět jenom světem ostatních. Prostě svět který se mne netýká a jáí si nikdy nepomyslela, že budu patřit mezi ty, co se cítí nemilovaní a co nemají se komu svěřit a bojí se okolí. Mám problém mluvit o školách. Jdu na jinou školu a mamka mne nehcápe. Nutila mne, ať si sama vyberu, ale já prostě se na to nemohla ani kouknout.  Nechala jsem to na ni. Musela to udělat ona, protože já se bála. Začínám brečet jen doufám, že to udusím a nikdo se to nedozví. Snad půjdu do koupelny tam zvuk vody mne utiší. Čím dál tím častěji vyhledávám svět fantazie až se bojím natolik, že se v něm ztratím. Bude to bolet? Bude bolet, když se ztratím v jiném světě? Pomalu si příjdu jako blázen. Divím se, že si toho nikdo nevšiml.
Poslední dobou mi nebývá dobře. Točí se mi po každém zvednutí či vstanutí hlava a mnohdy musím zůstat stát, abych sebou nešvihla. Mám svou hrdost co mi nedovoluje se vzdát, ale lepší by bylo, kdyby nebyla. Rozbračela bych se, o všem by se vědělo a hned by to bylo jednodušší. Cítím se divně. Nevím jak tento stav popsat. Každý mne zná, jako holku co je trochu střelená. Hlavně taková Ruměnka. Ta neví nic o těhle stavech. Uvažuji o tom, jestli o nich ví i Kitsune. Nejsem tak šílená, abych si ubližovala na to se příliš bojím, ale říká se, že i tohle příjde.
Nevím jak budu pokračovat, nevím co se stane... zítra máme jít s Kitsune ven. Kouknout sej i po sukni a tak. Uvidím. Snad tohle rozpoložení zmizí i když doufám zjevně marně, tohle nemizí, jenom se to na čas skryje, aby mne to opět uhodilo. Potřebuji se u někoho vybrečet, obejmout, ale nedoufám v to. Je to jen další nicotný článek. Můj svět je pro vás jen příběhem, ale pro mne skutečností. Každý máme jiný svět aj iné problémy. Jsou větší než ty moje třeba... ale nam ne je už tohle moc...

Na nějakou dobu se opět loučí Neki.


To video je tu jen tak, dlouho jsem to neposlouchala a potřebuji teď agresivní písně a hlubší hlas třeba Asagiho. Přeřve to mou bolest... na chvíli...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kitsune ver Leth (nechce se jí přihlašovat) Kitsune ver Leth (nechce se jí přihlašovat) | 4. února 2011 v 22:49 | Reagovat

Nevím přesně co na tohle napsat. Raději bych si s tebou promluvila z očí do očí. Obejmula tě a řekla ti že jsem tady opravdu pro tebe v každé situaci. Vím jsem někdy protivná... slabá ale myslím že jsi se pro mě stala opravdu hodně. Tak trochu mím světem. Já sama jsem občas hrozně histerická a mám chuť si dát pár facek. Občas to přestává být u mě normální... já tě neberu jako jen tak někoho. Vím že máš své stavy kterých se bojím protože nechci aby jsi se cítila špatně. Ta škola je velká změna. Já sama reaguji na změny velmi špatně a to i na uplnou hloupost. Občas si přijdu kvůli tomu... jako blázen. Občas uvažuji o tom že mé paranodní představy a to všechno... není to normální. Právě ty jsi pro mě velkou oporou. Možná trochu odbočuji od tématu... to se mi stává pořád.
Přejde to... zase to přejde. Vše jednou přejde. Nikdy jsem nenašla žádného člověka který pro mě tolik znamená. Přejde to... vždy po těchto dnech nastanou dny lepší. Vím to z vlastní skušenosti. I když ta bolest sále vzadu bude přetrvávat jen jí nesmíš krmit...

2 Neki ver Leth Neki ver Leth | 4. února 2011 v 22:59 | Reagovat

Ta bolest je jako parazit... příživník. Bere ze mne něco co já nechci. Sbírá to po kouskách a... stejně to jendou příjde. Mám pocit že se to zhoršuje. Nemyslím si, že ti věřím natolik, abych ti všechno řekla. Promiň, ale byla jsem sama a tak trochu zůstávám. Chce se mi opět brečet. Probrečím jako vždy polovinu noci. Kvůli kterékoliv hlouposti. Dělám ti oporu a to mne těší, ale příjde mi, že nalévat do sebe svou bolest tím ti jenom přitížím. Žárlím na mnoho věcí. Nikdy jsem tkaová nebyla. Bojím se co se to ze mne stává. Jenom potřebuji se vybrečet sama a bude klid... na čas. Je to jen pauza mezi bolestí co stále tepe. Je to jako druhé srdce...

3 Kitsune ver Leth (nechce se jí přihlašovat) Kitsune ver Leth (nechce se jí přihlašovat) | 4. února 2011 v 23:09 | Reagovat

[2]: Já také žárlím na spoustu věcí ale stále je ve mě něco co mi řekne ať tohle nedělám. Že to přeci nic není o nic nejde. Kdysi jsem bývala optimističtější. Nikdy jsem nebyla tak podivně neustále nervozní a když to tak řeknu ufňukaná. Jen to nikdy nikde nenapíšu. Moje oblíbené místo je koupelna... a sprcha. Zdá se že ta voda vše odnáší pryč. Jak říkám... přejde to. A zase bude dobře...

4 Neki ver Leth Neki ver Leth | 5. února 2011 v 8:34 | Reagovat

[3]: ale co když to nepřejde? Co když nejsem jedna z těch, co se toho zbaví? Co když to nepřemůžu a postupně zešílím? Já žárlím a neumím to skrýt žárlím natolik, že se bojím, že mi tě cokoliv vezme, ale zároveň vidím, že to jde s náma trochu z kopce až si říkám: ,,Má cenu se nadále bavit?" Já potřebuji být sama doma nebo někde sama, ať se mohu vybrečet... pak si to dá pauzu na nějaký čas..

5 Kitsune ver Leth (nechce se jí přihlašovat) Kitsune ver Leth (nechce se jí přihlašovat) | 5. února 2011 v 8:47 | Reagovat

[4]: Já nechci aby to skončilo... podle mě to cenu má. Je toho až příliš aby to jen tak skončilo. Skus najít věci které jsou lepší u tebe. A že jich je...
Snad tady není jen ta žárlivost která to vše zničí nebo ano? Snad jsou tady i ty dobré stránky přátelství. To vššechno co jsme tvořili několik let by zaniklo jedinými slovy a to: "ukončíme to... nemá to cenu." Má to cenu! Pro mě rozhodně. Vidím to tam. Něco takového se nesmí rozbít pouhou žárlivostí která je k ničemu.

6 Kitsune ver Leth (nechce se jí přihlašovat) Kitsune ver Leth (nechce se jí přihlašovat) | 5. února 2011 v 8:53 | Reagovat

Já bych jen tak neodešla... tady se dá vážně mluvit tak trochu o přehnanější závislosti. Ne natolik samozřejmě abych tě přímo nějak držela ale snažila bych se to vrátit ze všech sil až do padnutí...

7 Neki ver Leth Neki ver Leth | 6. února 2011 v 9:02 | Reagovat

[5]: To co nechci vidět nevidím, to co chci vidět přikrašluji... mám strach z toho, co se se mnou děje, co se ze mne stává, neřekla jsem, že to chci ukončit, ale že mne to napadá a v tom je přece jen malý rozdíl.

[6]: Tohle přejdu mlčením, radši

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama